Lépe žádat o odpuštění, než o svolení.... Miluji život, protože mi dal Tebe... Miluji Tě, protože ty jsi můj život :-*

Prosinec 2008

Nezapomeň

23. prosince 2008 v 0:45 Moje příběhy
Slavnostní večer-rozlučovací večírek. U okna stojí dívka v bílých šatech, ani trochu si nevšímá radosti kolem sebe. Obrátila se k oknu a dívala se do tmy za ním. Přistoupil jsem blíže a zeptal se jí: "Proč jsi tak smutná? Někdo Ti ublížil?" Přikývla a řekla: "Mě už nepomůže nikdo." Slzy se jí začaly kutálet po tváři. Potom se na mě podívala, zamyslela se a řekla: "Ale Tobě to řeknu, jestli mě chceš vyslechnout. Ale pár slovy Ti to říct nemohu." "To nic, vyprávěj."řekl jsem. "Jmenuji se Lenka, když jsem se přistěhovala do tohoto města, neměla jsem žádné kamarádky a proto jsem chodila všude sama. Bylo mi 15 let. Jednou takhle sedím na lavičce a čtu knihu. Najednou mě někdo bolestivě kopl pod koleno. Chytla jsem se za koleno a zvedla oči. Kousek ode mne stál chlapec a usmíval se tomu. Nic jsem neřekla jen jsem se na něj podívala… "Jsi docela sympatická" řekl a přestal se smát. "A víš co teď? Seznámíme se." A natáhl ruku ke mě. Vstala jsem z lavičky a šla k bráně parku. "Dobře, nezlob se na mě. Nechtěl jsem Ti ublížit. To já jen tak" Večer, když jsem si šla lehnout, vzpomněla jsem si na něj. Byl takový zvláštní. Postupně jsem na něj zapomínala, protože jsem byla u babičky. Vrátila jsem se pár dní před začátkem školního roku. Jdu do školy a najednou slyším: "Lenko." myslela jsem, že to je na někoho jinýho, protože tady nikoho nemám a nikdo nemá mně. Ani jsem se neotočila a šla dál. Najednou mně někdo chytil za rameno. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. Byl to on. "Ahoj." řekla jsem. Zapomněli jsme se seznámit. "Marek." natáhl ruku. "Lenka." "Jsem moc rád, že jsme se seznámili. Přijdem spolu do školy." Tak začalo naše přátelství. Chránil mně jako kamarádku. Čekal na mně před školou, i když jsem měla delší vyučování. Byl mi dobrým kamarádem. Zdál se mi ze všech nejlepší. Po tuto dobu jsem k němu necítila víc než kamarádství. Od ní uplynuly dva roky. Po devítce jsme šli studovat. Šly týdny, běžely měsíce a já k němu cítila víc než přátelství. Blížil se Nový rok a my se dohodli, že jej oslavíme spolu. "Víš…budeme u mě….ve dvou?" zeptala jsem se: "Copak je na tom něco špatného. Kdo bude dál u Vás doma?" "Rodiče, ale mi budeme u mě v pokojíku nikdo nám nebude překážet." Nový rok jsme oslavili Marka. Bylo mi tam moc dobře a vesele. V pokojíku stál malý stromeček. "Ten je pro Tebe." řekl a rozesmál se. Jak se mi líbil jeho úsměv, takový laskavý a příjemný. "Lenko já…mám Tě rád." "Marku, já Tebe taky. Vše jsem pochopila, nezlob se na mně." "Jistěže ne. Já Ti přece věřím a teď budeme slavit Nový rok, nebudeme smutní.Máme vše před sebou." Tento večer jsem byla opravdu šťastná. Jednou jsme byli s Markem na oslavě narozenin a vrátili jsme se domů pozdě. Marek mně doprovodil. Vešli jsme do vchodu a on mně políbil. Dodnes vzpomínám na ten polibek. Potom jsme se rozešli. Na druhý den nebyl Marek ve škole. Moc jsem se bála. Marek mi vždy řekl, kdy nepřijde do školy. Jen tak tak jsem se dočkala zvonění a utíkala k němu domů. Otevřela mi jeho matka. Její oči byly napuchlé a červené od pláče. Hned jsem poznala, vycítila, že se něco stalo. "Co je s Markem?" "Upokoj se dívenko. Marek je v nemocnici, ale teď je mu moc špatně. Našli ho u našeho domu. Měl pět bodných ran." Slyšela jsem jak mi přikazovala, abych na to nemyslela. Nepamatuji si jak jsem se dostala domů. Ležela jsem. Potom někdo zazvonil. Slyšela jsem hlas jeho matky, zvednu hlavu a vidím ji, jak chudák, sotva stojí na nohou. "Co je s Markem?? Je mu hůř?…Řekněte mi pravdu!!" přerušila mně: "Upokoj se, oblékni se, Markovi je moc zle a chce Tě vidět." Nevím jak jsem se dostala do nemocnice. Pustili mně k němu. "Marku, slyšíš mně??" "Leničko moje milá." zašeptal. Nemohla jsem udržet slzy. "Nesmíš plakat hlupáčku. Můj život potrvá jen několik minut a já chci ty poslední minuty prožít s Tebou." "Co to povídáš…?? Ty nesmíš umřít, vždyť já Tě mám tolik ráda. Marku…" Začal ztěžka dýchat a na čele se mu objevil pot. "A teď mně naposled polib, vezmi si tento dopis a přečti si ho až u mého hrobu." Mráz mi přejel po zádech. Naklonila jsem se a políbila ho na jeho studené rty. Něco jako úsměv se objevilo na jeho tváři a ztratil vědomí. Najednou přišli lékaři. Vzali mně za ruku. "Zachraňte ho, vždyť vy přece můžete… na co… za co… proč??" křičela jsem. Podívala jsem se na jeho obličej, byly na něm modré skvrny. Víc jsem vydržet nemohla. Zamlžilo se mi před očima a na chvíli jsem ztratila vědomí. Pak jsem se podívala na jeho matku. Ruce se jí třásly. Pro mě a pro ni to bylo velmi těžké. Za tři dny byl pohřeb. Koupila jsem květiny. Byl to můj dárek na rozloučenou. U hrobu se všichni rozestoupili a já uviděla jeho tvář. Vypadalo to jako by spal, s tím jeho úsměvem na tváři, jako by chtěl říct "Ahoj Lenko." Jako ve snu jsem k němu přistoupila a položila květiny na jeho tělo. Podívala jsem se na jeho matku. Velmi těžce nesla ztrátu svého syna. Začali spouštět rakev do jámy. Začala jsem křičet. Jeho matka se jako šílená hnala k hrobu, ale Markův otec ji zadržel. Potom rakev zasypaly. V robu s ním zůstaly jen moje květiny." Lenka se na mně obrátila a podala mi dopis, který ji dal před smrtí: Milá Lenko, vždyť víš jak Tě mám rád, jako kytičku, kterou najdeš jen jednou v životě. Vím jak Ti bude těžko. Ale ve jménu našeho přátelství, Tě prosím abys byla šťastná a klidná. Moc to chci a věřím, že toto je moje první a poslední hádka. Chci být s Tebou. Nevím z čí viny jsem odešel. Bodli mně ze zadu. Je kruté umírat a nevědět za co. Všechny mé myšlenky patří Tobě. Vzpomínáš jak jsem Ti při první schůzce řekl, že máš krásné oči? Teď tomu věřím. Vzpomeň si na mně, jako na živého. Jak těžko se mi umírá, když vím, že Tě strádám. Miluji Tě Lenko!! Nezapomeň na mne !!! Tvůj Marek Mlčel jsem. Vrátil jsem jí dopis. Jen tak tak jsem se udržel. "Teď víš příčinu mých slz… Dnes je rozlučovací večírek a on tu není!" najednou vykřikla: "Já na Tebe nezapomenu!!!" Rychle vyběhla ven. Utíkal jsem za ní, ale bylo pozdě. Uslyšel jsem už jen kvílení brzd. Ležela na zemi jako postřelený pták, držíc v ruce dopis. Její ústa se trochu usmívala. Úzký potůček krve z nich ztékal. Přijel lékař, jen se podíval a řekl: "Konec. Časná smrt, bylo to krásné děvčátko." Podíval jsem se na ní. Uviděl jsem dopis v její ruce a z něho poslední větu: Nezapomeň na mne!!!

Jen...

11. prosince 2008 v 19:19 Básničky
Sama jdu ze školy,
už nikdo mě nedoprovází.
Čekám mail či sms,
ikdyž vím, že již nenapíšeš.

Možná někdy snad ano,
jak můžu klidně spát?
Nemůžu-nespím.
Buď jsme již zemřela,
a pokud ne co mě čeká dál?

Co studentka dělat má?
Když kluk zlomil její srdce ve dva.
Brečet nepomáhá,
svou smrt jsem přežila.
Teď jen přežívám.

Jen tři lidé mě drží nad vodou,
když Ty jsi mě do ní hodil,
a ani kruh mi nepůjčil.

Veselá Figi,
je pro mne vždy oporou,
když je mi nejhůř,
ikdyž je mi hůř.
Ona však ví,
že na mě spoleh je.

David, ten jež
Tě nesnese,
trochu podivín,
ale opravdu super kluk.

A pak je tu ještě Danny,
on mi rozumí,
stejně jako Daeve,
stejně jako oni
mě podrží.

Neustále nechápu...
Proč?
Žádala jsme o poslední rozhovor.
Ani to jsi pro mě neudělal.
Já však se zlobit nemohu,
jelikož Tebe stále miluju.