Lépe žádat o odpuštění, než o svolení.... Miluji život, protože mi dal Tebe... Miluji Tě, protože ty jsi můj život :-*

Září 2009

Esej na téma: Dvacet let svobody aneb demokracie není samozřejmost

30. září 2009 v 0:59 Jen tak
Dvacet let svobody aneb demokracie není samozřejmost
Touto esejí bych chtěla říci svůj názor na řízení tohoto státu dnes a před dvaceti lety. Je to svobodný stát, tudíž projevy jsou povoleny. Přijmu jakoukoli věc, co se touto esejí, stane. "Demokracie" jak to nazýváme, není pravá demokracie. Je lepší tahle pseudodemokracie nebo totalita?
Totalita. Komunismus. Když se řeknou tato dvě slova, spousty lidí si vybaví bolest, utrpení, kruté vzpomínky, rozvrácené rodiny, zničený majetek a hlavně nesvobodu. Vyzpovídala jsem rodiče, Ti však měli jiný názor. Ano vybavili si tu bolest, to utrpení i ty vzpomínky, ale pak se zamysleli a řekli mi, že za doby totality, se normální člověk měl lépe.
Nejprve je tu otázka financí. V této "demokracii" se finance řeší pomocí zdražování. Nízké platy a vysoké ceny. V České republice je mnoho nezaměstnaných. A pořád přibývají. Proč? Protože spousta z nich si řekne, že mohou být na podpoře od státu a že pracovní úřad jim najde práci… Za dob komunismu to bylo jinak. Každý měl práci. Ano bylo třeba to, že práci, kterou by mohly dělat dva lidé, dělalo třeba osm lidí. Ale práce byla pro všechny. Byl za to nízký, minimální plat, ale lidé si vystačili. Vystačili si s necelými dvěmi tisíci. Vystačilo jim to na zaplacení nájmu, elektřiny, vody, plynu, měli plnou lednici a dokonce ušetřili až 500,- Kč. Což bylo na tu dobu a z takovéhle malé výplaty, ohromné množství. Co na tom, že dnes lidí vydělávají desetkrát tolik co v době totality. V době komunismu nebyly věci tak drahé. Řekněme si to na rovinu-dnes jsou všude přemrštěné ceny. Ano, občané měli velmi nízké platy oproti dnešním, ale litr mléka je nestál 15 korun. Stál je pouhé 2 koruny, což je skoro osmkrát méně. Pečivo, ku příkladu, bylo desetkrát levnější. A to nemluvím o tom, že očkování se nemuselo platit vůbec. Bylo povinné a lékaři vás upozornili, že nemáte naočkované dítě. V této době se udrželi i malí, začínající podnikatelé. Protože všechno patřilo státu a stát se doopravdy staral. Ne jako dnes. Když jste v době komunismu neměli práci, nechali vás zavřít na "příživu" na státě. Ale ikdyž vás zavřeli tak jste museli pracovat. Ano vězni měli nejtěžší práci, ale pracovali. Dnes ve vězení? Lidé se nechávají schválně zavřít-ve vězení se totiž nemusí pracovat, dostávají najíst, dostávají čisté oblečení, mají tam internet, mají pohodlí, televize i knihovny, mají se tam v podstatě lépe než obyčejný pracovitý člověk. Je tohle fér? Je fér, že pracující člověk se má hůře než vězeň? Není.
Dále je tu otázka cestování. Ne, nemohli jste jet kam jste chtěli. Byla možnost pouze do bývalé Jugoslávie (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko, Srbsko a Kosovo) a to ještě ne všichni, jen vybraní jedinci. K čemu nám je, že si můžeme cestovat po celém světě? K čemu nám je přístup bez pasů? K čemu nám je tohle všechno, když na to obyčejně pracující člověk prostě nemá? Řeknu to jednoduše: když člověk nemá "bokovky" nebo-li práci na černo, tak si z obyčejného platu nevydělá na nic. Nevydělá na to aby uživil rodinu, aby zaplatil nájem a všechno ostatní. Pak si půjčuje kde se dá a nejčastěji od bank. Banky pak krachují, protože ten dotyčný nesplácí dluhy. Pak krachuje celá ekonomika státu. Nejsou peníze-není ekonomika. Proto v dnešní době, naši "úžasní" politici mají nahrabané kapsy a pořád zdražují. Zvyšují jak ceny, tak daň. Tak aby oni o nic nepřišli a naopak aby jim ještě více přibylo. Pravá demokracie, je jen ve Švýcarsku, protože tam je politik, čestné povolání. Dělají to zubaři, právníci, ekonomové a další ve svém volném čase. Tam jsou jejich peníze opravdu vydřené. Oni to nedělají pro peníze. Oni tvrdě dřou. Nechci se jakkoli zastávat politiků a už vůbec ne ve Švýcarsku, ale toto jsou fakta.
Otázku svobody nemusím ani velmi zdůrazňovat. Každý jistě ví jak to tady bylo. Nebyla svoboda slova ani svoboda projevu. Noviny byly přísně cenzurované. Za "zakázané" písně, jste dostávali obuškem a i pěstmi. Ve školách byly tělesné tresty. Ale kantoři měli autoritu. Nesměli jste říci, co si myslíte, natož co chcete. Museli jste říkat, co vám stát nakázal, co vám stát "poradil" abyste říkali. K čemu nám je, že máme svobodu slova, když se tam nakonec tu pravdu ani nedozvíme. Vždyť je to dnes samý bulvár a žádné pravdivé zprávy. V České republice je mnoho lidí, co chtějí znát pravdu. Proč tu ta pravda není? Protože je povolené o ní psát a tak to nikoho nebaví. Dnešní noviny píší hlavně o tom kde, jaký herec s jakou zpěvačkou a tak podobně. K čemu nám je, že se nějaká herečka hezky podívala po ovdovělém herci? Mě osobně by více zajímalo, jestli budou nebo nebudou státní maturity, jak to s nimi vypadá-jak se naši "milí" páni poslanci laskavě rozhodli. Víme strašně málo. V dnešním tisku by se mělo psát o důležitých věcech a ne o blbostech. O blbostech může napsat kdokoli, ale proč nám neřeknou pravdu? Proč tenhle stát nechávají tak jak je-bez ladu a sladu. Tenhle stát krachne čím dál víc… Jestli je tohle demokracie-pak nechci vidět co by podle nich znamenalo "starat se o stát". Protože je velmi zjevné, že naše politiky unavuje, spíše vyloženě otravuje, starat se o své občany. Starat se o svůj stát. Proč by je to taky mělo zajímat? Když jejich kapsy jsou nacpané k prasknutí. Proč je by mělo zajímat, že obyčejný člověk nemá ani na kůrku chleba? Proč je by mělo zajímat, že je tu vysoká nezaměstnanost? Když oni práci mají a jsou dobře placení.
Ano, touto svojí esejí, bych chtěla říci, že jsem pro komunismus. Ale to jedině proto, že tahle "demokracie" je v podstatě daleko horší. Pokud jsem svou esejí kohokoli urazila, naštvala, někomu ukřivdila nebo kohokoli pohoršila-zkuste se nejdřív podívat jak to opravdu je. A jestli to neuvidíte, v tom případě se omlouvám, ale každý by se měl zamyslet. Zamyslet se sám nad sebou. Protože tohle není demokracie. Podle mého názoru, není svoboda jako svoboda. Komunismus, totalita, by bylo daleko lepší řízení tohoto státu. Myslím, že by se to mělo vrátit. Je to jen můj názor-nikomu ho nevnucuji. Pokud jsem někomu ublížila, tak se z celého srdce omlouvám. Své názory však nezměním-máme tu přece svobodu projevu. A tu můžou pouze omezit, nikoliv nám jí zakázat. Protože to by poté nebyla demokracie, ale totalitní komunismus.
Tímto bych chtěla poděkovat svým rodičům, za to, že mi pomohli. Děkuji mým učitelům, že mi o tomto řekli. A děkuji Mezinárodnímu politologickému ústavu Masarykovy univerzity, vysoké škole CEVRO Institut, občanskému sdružení PANT a Konrad-Adenauer-Stiftung (zastoupení v Praze) za to, že umožnili tuto soutěž a že dali možnost projevu.

Proč?

27. září 2009 v 23:11 Moje příběhy
Přišel. Dvakrát. Dvakrát mi řekl, že můj čas ještě běží. Že si mě ještě nechce vzít sebou. Moje přesýpací hodiny se dál přesýpají. Lépe si pamatuji náš druhý rozhovor. Po ruce mi tekla krev. Byla jsem omámená. Nikdo nebyl doma. Náhle vše utichlo. Ptáci, vítr i mušky. Vše utichlo a přestalo se hýbat. Čas se zastavil. Teď už jsem věděla, že přijde. Taky že přišel. Nezklamal. Přišel pomalu. Opět velmi hezky oblečen, v té největší temnotě. Kosu přes pravé rameno. Nádherně se leskla. Přicházel velmi pomalu.
"Jakto, že se opět setkáváme?? Minule jsme o tom mluvili, řekl jsem, že bych byl nerad se opět setka... Ne, že bych Tě nerad viděl, ale ne tak brzy..." Jeho hlas byl tichý a příjemný.
"Proč to má takle být??"
"Protože Ty máš ještě čas."
"Já už ho nechci."
"Chceš."
"Proč bych měla chtít tohle?? Mám samé problémy, ve škole, doma..."
"Protože vše špatné je pro něco dobré..."
"K čemu je tohle dobré?"
"Ten čas máš abys to urovnala. Navíc Tě čeká ještě spousta věcí."
"Jakých věcí?" říkam už z posledních sil.
"To Ti říci nesmím. Ale tvůj čas nastane až si pro Tebe sám přijdu."
S těmito slovy pomalu odešel. Moje ruka, která před chvílí držela nástroj, sáhla po kapesníku. Nechtěla jsem to. Ale neměla jsem sílu odporovat. Jsem tady dál. Znovu trpím bolestí. Ne fyzickou. Ale psychickou. Bolí to, šíleně moc to bolí. Nechci aby to bolelo. Ale nenadělám s tím nic. Jednak nemám ani znamení, že si pro mě chce přijít a jednak jsem Ti slíbila, že to neudělám. Neudělám, protože mi na Tobě záleží. Protože nechci abys trpěl. Aby Tě to bolelo nebo mrzelo... Co mám dělat? Ptám se Tě. Co mi odpovíš? Proč mi tohle děláš? Nejdřív mě okouzlíš, ukážeš mi ten nejkrásnější svět a pak mi dáš falešnou naději... Proč tohle všechno? Zamilovala jsem se do upíra. Krásného upíra. Mysl říkala "ne". Ale to byl tichý hlásek. Zvonivý hlas srdce křičel "ANO". Teď srdce trpí. Kdyby trpělo-ono je rozmlácené... rozbité... zničené... Neřeknu, že jsem si to měla nechat pro sebe. Nelituji toho co se stalo. Nelituji ničeho. Jsem za to ráda. Byl jsi vůči mě něžný. I konec byl jemný. Mohl jsi to říci jinak... Neřekl. Proto to možná bolí ještě víc. To, že mám chuť udělat blbost, neznamená, že jí udělám. Protože by se mi stejně nepovedla. Máš o mě strach. Proto si chtěl abych Ti to slíbila. Neudělám to, přesto, že bych šíleně moc chtěla-neudělám. Tenhle slib splním, ať se děje co se děje... ať mě napadají jakkékoli myšlenky. Proč? Protože Tě miluji.

Volný vztah

27. září 2009 v 21:27
Ano? či ne? Nepřežiju pokud Tě nebudu moct mít, ale nepřenesu přes srdce, že by Tvoje pohledy, dotyky, polibky, že by si Ty mohl patřit i jiné. Že to co jsme spolu prožili můžeš kdykoliv prožit i s jinou. Že kdykoliv, když nejsme spolu můžeš být s jinou... kdykoliv, když jsme spolu můžeš myslet na jinou... můžeš si představovat jinou... Když Tě nemůžu mít celého jen pro sebe, nemůžu žít, nemůžu být. Fyzicky tu budu, ale moje srdce je rozmlácený, rozbitý... už se nezahojí. Možná, že zahojí, ale ne tak brzy jako před Tebou. Ty jsi zahojil moje srdce. Bohužel jsi ho pak zničil. Nejspíš nemám proč se divit. Je to moje vina. Já vím. Nechci aby jsi trpěl. Nechci Ti přidělávat starosti. Nechci Tě zatěžovat. Měla jsem čas přemýšlet. To byla chyba. Bolet to bude stejně. Být s Tebou a vědět, že odjedeš a kdykoliv můžeš být s jinou nebo spolu nebýt a vědět, že můžeš mít jinou. Stejnak z toho nebudou výčitky. Nebudu Ti moct nadávat, nebudu se moct zlobit. Nepřenesu to. Nepřenesu, že bych Tě nemohla mít pro sebe. Vím, že to je sobecké... Vím, že Tě nemůžu vlastnit. Vím, že nemůžeme být spolu, dokud si to nesrovnám. Dokud to nesrovnám jak u sebe v hlavě, tak doma. Vím, že nejspíš už do Tvých plánů nepatřím. Vím, že nejspíš už to nebude jako dřív. Vím, že jsme spolu nebyli takovou dobu, abych mohla říkat, že to bylo dlouho. Ale uzdravil jsi mě. Pomohl jsi mi. A pak částečně zabil. Dáváš mi falešnou naději. Proč? Proč mě takle ničíš. Proč mi víc ubližuješ. Moc dobře víš, že mě to bolí a to tak, že hodně. Víš o mém životě, víš co se mnou bylo i je. Víš všechno. Trápím se. Hodně se trápím. Nevím co mám dělat. Být s Tebou a čekat kdy mi řekneš, že je ona lepší? Nevím, která. Nevím jak dlouho. Nevím kdy ani jesli vůbec. Vím, že si nějakou najdeš. Ty můžeš mít kteroukoli na kterou si ukážeš. Byť i jen na pobavení. Byť i jen na chvíli.... Já Ti budu patřit navždy. Vím, že to co jsme spolu prožili, už nechci zažít s nikým jiným. Nechci aby si mě litoval, aby jsi si o mě myslel cokoliv špatného... Pokud to, že Tě miluji je špatné-pak nechci být nikdy dobrá.

Ty

25. září 2009 v 22:26 Moje příběhy
Ptáš se mě co mi je. Nic, odpovídám. Je pravda, že dívka je pro chlapce jen kapitolou. Chlapec pro dívku je však mnohdy celou knihou. Tahle kniha nemůže takle skončit. Nechci, nemůžu si připustit, že by to mohlo skončit. Vím, že vše krásné jednou skončí, jen se ptám, proč tak brzy?? Jesli jediné co stojí mezi mnou a Tebou je moje hlava-tak se jí zbavím. Pokud je něco na čem mi záleží-jsi to Ty. Pokud už nikdy s Tebou nemůžu být tak nechci být s nikým. Ty mě dokážeš vždy rozesmát, ikdyž mám "špatné" myšlenky, ikdyž mi není dobře. Pokud už s Tebou nemůžu být, tak se nebudu už nikdy smát. Jesli své dny nemám prožívat s Tebou, tak už je nechci prožívat. Dny prožité s Tebou, byly světlem. Ty jsi světlem mého temného života.... Dnešek šíleně bolel. Bolí dál. Jakmile jsem vstoupila do školy, už sem věděla co se bude dít. Nechtěla jsem aby jsi mě viděl brečet. Promiň, ty slzy se nedaly zastavit. Chtěla jsem být silná, ale ve Tvé blízkosti, to nedokážu. Nedokážu být natolik silná abych to unesla. Nejspíš ze mě nikdy nebude takový cynik jako jsi ty, můžu se jen naučit brát to. Nebudu sarkastická jako ty, můžu se jen naučit neurážet se. Nikdy nebudu moct Tě zavrhnout... Nikdy nebudu schopná se s Tebou nebavit. Nikdy to neudělám. Teď jen potřebuji být sama. Úplně sama. Abych se srovnala. Chci abys byl se mnou. Proto teď musíme být od sebe, tak jest?? Jsi má druhá první láska. Jsi to nejlepší co mě kdy potkalo. Pokud už mě nemáš nikdy potkat, tak už nechci potkat ani svou hlavu-protože jí nezbavím myšlenek, pocitů, vzpomínek ani lásky k Tobě. I kdyby to bylo v mých silách, tak to neudělám. Lehčí je to, že to v mých silách neni. Když se mě někdo zeptá na cíl mého života, odpovím, že jsi to Ty. Když se mě někdo zeptá, co bylo nejlepší, řeknu Ty. Když se někdo zeptá, co bylo nejhorší-nemám co odpovědět. Protože s Tebou nebylo/neni nic nejhorší. Neni to ani hrozný... Dokonce ani špatný. Vše co je kolem Tebe a co se stalo/děje a možná stane, je to nejlepší co mě kdy potkalo. To nejkrásnější, na co nikdy nezapomenu. To kvůli čemu nechci aby ses trápil.... Vím, že už nikdy to s nikým nebude jako s Tebou. Vím to, jako Ty víš že budu zase dobrá, možná lepší, ve zpěvu. Neptej se mě jak. Vím to. Milovat někoho, je opravdová bolest, když to skončí. Ty vždy víš jak na mě. Vždy víš co udělat. Ve Tvé přítomnosti, se nemohu plně soustředit. Co plně, vůbec. Pak píšu a dělám blbiny. Proto raději mlčím než abych řekla nějakou pitomost. Nechci před Tebou vypadat jako blbec, jako idiot... Protože mám neskutečnou schopnost, vždy říci něco nevhodného v nepravý okamžik. Nemyslím to špatně, ani tak nevhodně. Prostě se snažím říci něco rychle, protože toho chci říci hodně. Bohužel pak je to špatně... Srovnám si to. Změním se. Zlepším se. Nevím za jak dlouho. Nevím jak rychle. Jak si sám řekl, jsou věci, které neuspěchám. Jsi dospělý a já si připadám (nejspíš jsem) jak malá holka. Dítě proti Tobě... Až vyrostu, chci Ti být rovna.

We

19. září 2009 v 19:04 Básničky
Sedět a nic nevědět.
Mluvit a nepochopit.
Poslouchat a nevnímat.
Slzy tečou a Ty je utíráš.
Tvá hebká ruka se dotýká.

Smím na Tebe hledět.
Můžu si to dovolit.
Mám povoleno Tě líbat.
Miluju, keď ma počůváš.
Adrenalin mojmi žilami protýká.

Telefon mi zvoní.
Podle zvonění vím.
Voláš mi Ty.
Mé srdce poskočí radostí.
Moj miláčik mi volá.

Neustále cítím ak voní.
Každů noc o něm sním.
Holky říkají si "že by?".
Miluju těch spoustu neřestí.
Já jim Tě však nedám.

Milovat znamená věřit.
Dovolíš mi, se Ti svěřit.
Věříš mi. Miluješ mě.
Já verim Teba. L'ubim Tě.